Pamatuji si milého postaršího profesora malého vzrůstu, jak na počátku každé hodiny pokládá tutéž poťouchlou otázku: „Chce být někdo zkoušena?" A jiného, jenž zmatky zkoušených u tabule komentuje slovy: „Čort znájet, kdě sabáka zakopána ...?" (A nejednalo se o hodinu ruštiny). „Půjdeme na to od lesa," pokračoval už obvykle česky nad bezradným studentem - „nakreslete na tabuli les!" (A nejednalo se o hodinu kreslení...)
Pamatuji si spoustu těchhle kultovních vejšplechtů, jichž se dopustili kantoři ve svých slabších chvilkách. Například profesorka, jež ohodnotila chování jednoho studenta slovy: „To mám ráda takový ty chlapy, co nejdřív jako že jo a pak zase že ne…" (Reagovala tak na jeho váhání ohledně účasti na nepovinném divadelním představení.)
Má děravá paměť uchovala jen nesmyslné útržky vět nebo obrázky vskutku pitoreskní: „mokrá varianta" spartakiádního cvičení se žebřinami (to se raději neptejte, co to bylo). Opilí spolužáci v husitských krojích, s cepy a v kutnách ležící-kdesi na břehu Záplav po zakončení turistické akce „Spanilá jízda".
A potom dívčí úsměvy. Chmelové dívčí úsměvy plné brigádnického nadšení-na ty nikdy nezapomenu.