Deset let. Někomu to může připadat jako nic, jako kratičký úsek v běhu času. Jinému naopak jako neskonale dlouhá doba. Budiž. Možná záleží na tom, kterých deset let zrovna máme na mysli. Během deseti let se může stát mnoho, svět se může od základů změnit, leccos vznikne nebo zanikne a stejně tak minou desetiletí, kdy si žádné výrazné změny nevšimneme.
Když na jaře roku 1938 psali studenti tehdejšího reálného gymnázia maturitní práce z češtiny na téma Pravda vítězí: výklad státního hesla Československé republiky poukazem na životní dílo T. G. Masaryka, asi si nedokázali představit, co je čeká v následujících měsících a letech. Jejich mladší spolužáci, kteří se k maturitě dostali o čtyři roky později, se museli poprat s úplně jiným tématem-Die Arbeit im Großdeutschen Reich (Práce ve Velkoněmecké říši). A za dalších šest let začal své maturitní pojednání Lenin a Stalin jeden ze studentů slovy: „Již čtvrt století uplynulo od skonu Vladimíra Iljiče Lenina, největšího genia lidstva." Vlastní invence a schopnost správně a zřetelně formulovat myšlenku šly v tomto případě stranou-v hodnotícím posudku se píše jen o tom, že život a dílo Stalinovo je propracováno-pravda-pečlivě, ovšem nerovnoměrně vzhledem k Leninovi.
Ti, kdo procházeli masivními vstupními dveřmi stejné školy v posledních deseti letech, měli štěstí, že jejich desetiletí patřilo k těm klidným. Témata maturitních písemek se nijak zvlášť neměnila-nic horšího než fejeton o čecháčkovství, povídka na téma „To jsem opravdu nečekal..." nebo esej o lidskosti (která není vrozenou vlastností, ale důstojností, již si musíme vydobýt) je nepotkalo. Nemuseli, co chvíli pečlivě začerňovat „nevhodná" místa ve svých učebnicích, nemuseli se, co chvíli přizpůsobovat novým osnovám a novému společenskému řádu a nácvik evakuace vítali spíše jako zábavné zpestření dne (možná proto, že nemuseli fasovat plynové masky jako jejich předchůdci v 50. letech).
Po Velkém Pátku, jenž nesčetnými hřeby ukřižoval volný život, rozvlnil se v okamžiku z mrtvých vstání, čilý ruch spolkový i časopisecký. Jeho vinou je i tento list. Studentský časopis — Nechci opakoval heslo dneška, jen jeden detail zrozený našim suchým městem, plochým o marxistickým zdůrazním.
Stojíme na břehu života, pěna šlehá prvými studenými krůpějemi rašící duši. Vyhrocená třídní nenávist ohrožuje neústupným egoismem svěžest našeho mládi, čistotu našich ideálů, jemnost citových složek duše.
A lék? Naše snahy! Positivní tvůrčí součinností jemných zdravých nervů, ne ironickým kriticismem, přemáhat na ostři vyhnanou morálku hrubých polic na hrubé kliny. Hojiti život uměním, jeho formou, duchem i srdcem. Zarazit většinu studentstva ostentativně rozvířený parodický tanec nad zapíraným citem a znesvěcenému, ironisovanému slovu Sentimentalitě vrátit krásný a zákonný smysl Nové Něhy. Učil víře v lidi, zemi, sebe a práci. Spoléháme v nezlomnou, věčně se omlazující vůli, mladistvé zanícení a svěžest studenstva, jež je pobídnou chopiti se léto práce. darovati úsměv uklidnění a prolnouti jim celou vegetaci naší poválečné kultury.
První republika přinesla do života školy ne deset, ale hned dvacet klidných let. Výrazně narostl počet studentů, výuka se rozvíjela ve všech směrech. Naprosto přirozenou součást osnov tvořily nejrůznější vycházky a exkurze. Na dnešní dobu velký prostor dostávala výtvarná výchova, která především rozvíjela obecné estetické cítění a vkus žáků. Chodilo se do galerií, malovalo v plenéru. Sepětí s běžným životem mimo školní zdi bylo zkrátka užší. Chemické vycházky mířily přirozeně do místních železáren, ale i do zvoleněvského cukrovaru, pražské továrny na zrcadla nebo kralupského lihovaru. Učitelé přírodopisu brali své žáky na vytipované botanicky zajímavé lokality v okolí — pod důl na Maxovce (flora vlhkých hájů), do lesa u Ameriky (podzimní houby) nebo na mechy a lišejníky na Kožovu horu. A nechyběly ani vycházky geometrické, zaměřené třeba na užití trigonometrie, kdy si studenti v praxi vyzkoušeli měření pozemků, vzdálenosti dvou nepřístupných bodů nebo výšky věže. Komenského heslo škola hrou se možná tehdy uplatňovalo víc než s plejádou dnešních interaktivních didaktických pomůcek. A ještě jedna změna přišla s první republikou — škola se úplně otevřela ženám. Dívky tu sice mohly studovat už před válkou, ale jen jako privatistky. Nechodily tedy do školy společně s chlapci, učily se doma a docházely jen na přezkoušení z předepsané látky. Nyní se mohly zapsat i do řádného studia. V roce 1919 pak Karla Celerinová rozbila dosud ryze mužské složení pedagogického sboru.