"Jeden z této skupiny mých bývalých profesorů byl později za mého působení na SKNV dokonce mým pracovním kolegou. Myslím, že naše tehdejší setkání na společném pracovišti bylo pro něho větším překvapením než pro mě."
Je to zajímavé, ale s odstupem času si stále více vzpomenu právě na ty, kteří mi za dobu studia nebyli moc sympatičtí, protože mi, jak se říká, šlapali na paty. Dnes se ukazuje, že jejich působení přece jen zanechalo v mé hlavě nějaké stopy. Jeden z této skupiny mých bývalých profesorů byl později za mého působení na SKNV dokonce mým pracovním kolegou. Myslím, že naše tehdejší setkání na společném pracovišti bylo pro něho větším překvapením než pro mě. Vypadal v té chvíli téměř na infarkt. Při vzpomínce na to, jaké měl se mnou trápení a potyčky, jsem se ani nedivil. Nechtěl jsem nikoho jmenovat, ale jednoho z profesorů musím, tělocvikáře Miroslava Rotta. Byl to výborný pedagog, příkladný člověk. Mě dokonce přesvědčil, abych se po jeho vzoru stal také kantorem-tělocvikářem. A to byla snad jeho největší životní chyba.