Obecnou školu jsem vychodil v Lánech a na závěrečném vysvědčení jsem měl samé jedničky. Tak jako několik mých dalších spolužáků, se kterými jsme udělali úspěšně přijímací zkoušky do tehdy ještě reálky v Kladně.
Dojem již ze samotné budovy na žáčka z vesnické školy byl impozantní, a co teprve, když jsem usedl do lavic primy, kde velkou část žáků tvořily děti z kladenských rodin, které se mezi sebou znaly. Navíc mezi námi bylo několik dětí členů profesorského sboru nebo alespoň jejich příbuzných, takže byly ve škole jako doma.
První lekci, tedy první pohlavek od života, jsem dostal velice brzy. Psali jsme první kompozici z češtiny a doma jsem s velkou hrdostí prohlašoval, že určitě jsem to napsal na jedničku. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem otevřel sešit a skvěla se tam červeně napsaná DOSTATEČNÁ.
Domů jsem se vplížil jako spráskaný pes v předtuše toho, co se bude odehrávat. Na vysvětlenou: můj otec byl správcem lánského zámku, na který přišel v roce 1921 s panem prezidentem Masarykem jako legionář a hrdina od Zborova, a matka byla učitelka. Oba měli se mnou velké plány, což jistě vyplývalo jednak z postavení mého otce, jednak z tehdejšího stavu společnosti.
Nová republika zrušila šlechtické tituly a místo nich se stal jakousi vizitkou do dobré společnosti akademický titul, tehdy titul Dr., a to již jakýkoliv. Titul Ing. jako neakademický titul neměl zdaleka takovou váhu. A protože otec se akademickým titulem nehonosil, nemohl nikdy dosáhnout nejvyšších hodnostních tříd ve státní službě. To byl tedy důvod, proč se ode mne očekávalo, že dosáhnu všech nejvyšších titulů. A teď taková rána!
Vyslechl jsem kázání o tom, jak jsem rodiče zklamal, a otec k tomu přidal ještě pohrůžku, že nebudu-li se dobře učit, dá mě „na řemeslo". A z toho, jak jsem ho znal, otec by to byl určitě splnil.
Pro mě to mělo jedno zásadní poučeni, že jsem již nikdy, skutečně nikdy neříkal, jak odhaduji své možnosti, a naopak jsem vždy tvrdil, že jsem písemné zkoušky napsal špatně, že nic neumím a že nejsem připraven. Tento přístup mi zůstal již po celý život a stal jsem se tím naopak známý, i když mně nikdo nevěřil.
Pochmurné proroctví mých rodičů naštěstí zůstalo nesplněné a první třídy reálky jsem procházel celkem bez povšimnuti s vyznamenáním, což vedle zářivých úspěchů některých mých spolužaček mne ponechávalo ve stínu. S jedinou výjimkou. Při hodině matematiky, kterou vyučoval profesor inženýr Loquenc, jsem byl právě u tabule, když do třídy vtrhl zemský inspektor. Velice příjemný, starý šedivý pán mě nechal dopočítat příklad a položil mi několik otázek, na které jsem úspěšně odpověděl. Když odešel ze třídy, prohlásil profesor Loquenc, že co budu na ústavu, nikdy mi nezapomene tento úspěch, který na něj jako na pedagoga vrhal samozřejmě dobré světlo. Tento slib také splnil.
A tak život studentský plynul, sem tam nějaká dvojka na vysvědčení, především z kreslení a z rýsování, kteréžto předměty pro mne byly provázeny samými neúspěchy. Naštěstí však při přechodu do tercie se reálka změnila na reálné gymnázium, což mne zbavilo potíži s jakýmkoliv rýsováním a deskriptivní geometrii. Vše šlo v poklidu až do kvarty. A tady nastal ten velký třesk. V kvartě jsem se zamiloval do půvabné spolužačky a brzy se tento můj stav stal předmětem veselosti celé třídy. Ke katastrofě došlo při školním výletu na tři dny na Šumavu. Dotyčná mlada dáma, jejíž styky v té době se zaměřovaly spíše na mladé švarné oficíry, měla ze mne samozřejmě velkou legraci a zaranžovala to tak, že mne pozvala večer na dostaveníčko.
Když jsem se pln očekávání dostavil, zjistil jsem, že je tam s jiným našim spolužákem a dalšími několika, kteří s velkým gustem ze mne udělali blbce. Cítil jsem se velice potupen a rozhodl jsem se sám, že ji ukážu! Jako prostředek k této své řekněme pomstě jsem si zvolil za cil být vynikajícím studentem. Ji to bylo samozřejmě úplně jedno, ale já jsem se zažral do učení tak, že již v polovině kvinty jsem měl samé výborné, a protože v té době matematika pod taktovkou profesora Wolfa srazila všechny ostatní v nejlepším případě na chvalitebnou, zůstal jsem se samými výbornými jediným. Jak jsem již řekl-oné mladé dámě to bylo srdečně jedno, navíc ze sexty odešla (její dědeček byl starostou města Kladna, který byl ve vězení ubit Němci), ale mně studijní úsilí vydrželo i nadále, přestože jsem věnoval hodně času sportu (v oktávě jsem hrál hokej za SK Kladno, běhal docela slušné sto metrů a hrál tenis). Ale životním pohlavkům ještě nebyl konec.
Každé prázdniny jsem jezdil do pohraničí, abych se zdokonalil v němčině. V roce 1938 jsem byl na prázdninách v Mariánských Lázních, což bylo pro mě velkým zážitkem, i když v tom roce byla velice slabá lázeňská sezóna, protože už byla na obzoru Mnichovská krize.
Jednoho dne jsem seděl v městské čítárně a četl jsem musím říct pracně-francouzský tisk Figaro. Od kvinty jsme měli franštinu, já jsem však franštinu dělal soukromě již od třinácti let. Tu ke mně přistoupila půvabná mladá dáma a brilantní franštinou mě oslovila s tím, zda jsem již noviny přečetl. Já jsem byl tak překvapen, že jsem se nezmohl ani na jedno francouzské slovo a mumlal jsem něco německy, v tom smyslu, že jsem noviny již přečetl. A k dovršení všeho vedle sedící dáma s pohrdavým úsměškem za mne odpověděla dotyčné, že již jsem ty noviny přečetl. Vyplížil jsem se z čítárny jako spráskaný pes a umiňoval si, že se mi nic podobného již nikdy nesmí stát. Ale to nebylo jediné povzbuzení k pilnému studiu francouzštiny. V témže roce jsem dostal do rukou časopis La Vie parisienne, ve kterém byly akty nahých dívek, jaké by dnes nevzrušily ani žáky základní školy, ale v té době to bylo něco hrozně nemravného. V tomto časopise byly ještě různé texty s lechtivým obsahem a moje zvědavost mě nutila vylepšovat si znalost jazyka francouzského, tak abych tomu rozuměl.
No a v septimě probíhala soutěž o nejlepšího žáka ústavu a nejlepšího žáka ve zvláštním oboru, pro kterou jsem se přihlásil překladem německé knihy o dobrodružství šesti chlapců. Tu jsem však na žádost svého třídního profesora vzal zpět, abych nezískal dvě první místa. Pak následovala maturita se samými výtečnými. A to bylo také naposled, kdy se mě někdo na moje maturitní vysvědčení zeptal. Vlastně ne, ještě pak jsem absolvoval abiturientský kurz při obchodní akademii, protože vysoké školy byly zavřeny, a tam nás z devíti set uchazečů vzali čtyřicet pět, k čemuž mě pomohlo právě maturitní vysvědčení.
Co mně však mnohokrát pomohlo, byla znalost němčiny a franštiny, ke které jsem přidal ještě angličtinu. Již za německé okupace, kdy jsem byl nasazen na pracovní povinnost do Říše, jsem pracoval jako německo-francouzský tlumočník. A pak znovu a znovu. Doktorů práv je jako psů, ale doktorů práv, kteří ovládají tři cizí jazyky, je velmi málo. Samozřejmě nezáleží na známkách, ale záleží na tom, aby každý přistupoval k plnění svých úkolů svědomitě a s cílem, že chce v životě něčeho dosáhnout. A začít by měl již ve škole.