"Vzpomínám-li dnes po dvaceti pěti letech na své učitele, zjišťuji s radostí a částečně i s překvapením, že na všechny vzpomínám s vděčností"
Vzpomínám-li dnes po dvaceti pěti letech na své učitele, zjišťuji s radostí a částečně i s překvapením, že na všechny vzpomínám s vděčností, a že i ti, které jsem snad z mladické nerozvážnosti, snad i ze špatného pochopení jejich složitých osobností měl nerad a jevili se mi jako nepřátelé, zanechali víceméně hluboké engrama na našich charakterech, názorech, vědomostech i postoji k životu. Vzpomínám tedy rád na všechny a nemohu je všechny jmenovat. Snad jen ty, kteří mě učili déle a kteří na mě zvláště působili.
Vzpomínám na velkorysého, rozevlátého profesora Žofku, na dobráckého profesora Řeháka, se kterým jsme si vynahrazovali vzájemné nedorozumění při hodinách matematiky plným porozuměním při společném muzicírování. Vzpomínám na přísného, přesného až puntičkářského, vysoce vzdělaného profesora Ortmanna, na matematika, filozofa a hluboce lidského profesora Staňka, na profesora Růžičku, který nám každou minutu vyučování předváděl, co je ducha plnost. Velmi jsem měl rád elegána profesora Kulhánka mladšího, se kterým jsme měli stejné názory na výtvarné umění. Tito všichni, bohužel, žijí již jen v našich vzpomínkách.
Z těch, které potkáváme a s úctou zdravíme, bych chtěl vzpomenout na prvním místě profesorku Lieberzeitovou. Skromná, plachá, perfektní pedagog, rysy připomínající madame Curie. Byla tak vynikajícím pedagogem, že mě, matematického antitalenta, vyučila v primě na výbornou, což už se během dalších sedmi let nikomu ani zdaleka nepodařilo. Ředitel Hanuš mě naučil milovat klasiky, rytmus jejich rýmů a učinil pro mě hodiny latiny lahůdkou. A můj z nejmilejších kantor, který vystoupil ze stránek Žákových knížek-Ladislav Udlínek. Vídáme se denně a viděli jsme se i ve chvílích pro pana profesora těžkých. Snad proto je můj vztah k němu tak upřímný, protože vložil do mých rukou s důvěrou i svůj život.