"Potlesk spolužáků i kantorů školy. Potutelný smích pod vousy profesora Cyprise. Trapné herecké vokno, strach v očích a na rtech smích."
Tři neandrtálci u ohně se hádají ohledně budoucnosti lidské rasy. Navlečeni v kůžích právě zabitých mamutů hrají divadlo pro obecenstvo složené z budoucích studentů prvních ročníků. Hledají kolegy do zajetého dramaťáku a na seznamovacím pobytu nováčků je ta nejlepší příležitost.
Ze všech divadel, ve kterých jsem byl v angažmá, bylo tohle nejlepší. Budete se divit, ale ani Hudební divadlo Karlín mi nedalo tolik. Začalo to nevinně, kdo mohl tušit, že se z herců školního amatérského souboru stanou přátelé na tak dlouho. Byli jsme milenci, nepřátelé, starostliví přátelé a kolegové nejen v rámci jednotlivých her. A že jich bylo! Sen noci svatojánské, Misantrop, Ze života hmyzu, Terasa...
Nikoho jsme nešetřili. Autoři se v hrobech klepali a čekali, čí hru si zvolíme příště. Naše hlavní režisérka a ředitelka souboru v jednom, paní magistra Milada Pochmanová, vzala text do levice, černý fiks do pravice a ze čtyřhodinového epického dramatu byla náhle dvouaktovka pro pár herců. Vždy ale ctila autora. I když: „To se snad Čapek zbláznil. Hrozně ukecaná část. Škrt!"
Potlesk spolužáků i kantorů školy. Potutelný smích pod vousy profesora Cyprise. Trapné herecké vokno, strach v očích a na rtech smích. Tvorba kostýmů ze starých záclon. Drbání kožichů a trpká pravda.
Nevídáme se tak často, jak bych chtěl. Stačí, když si jen vzpomenu na ta slova, kterým jsme půjčovali život, a všichni jsme zase na jevišti. Ve svých kostýmech čekáme, až nám někdo nahodí repliku a já si říkám jako Goethův Faust: „Ó chvíle, jak nádherná jsi. Posečkej u mě, již navždy posečkej."