Antonín Turek, ředitel gymnasia v Táboře.
Přišel jsem na Kladno z průmyslového sice, ale malého venkovského městečka Kostelce nad Orlicí, a zapadl tu jako písek v moři, Rušný život tohoto vzdálenějšího pražského předměstí, malost mých příjmů v tomto městě kapitálových závodů, působily na mne tísnivě.
Kladno nebylo moje první místo, měl jsem za sebou již značnou praksi. Žáků valilo se k zápisu plno. Přijdu do budovy a chci se k řediteli podívat, kolik jich již zapsal. Ale dveře drží pan řídící učitel z Libušína a sděluje, že prý tam nesmí nikdo. Konečně mne musel přece jen vpustiti. Práce bylo dosti. Ustav. umístěn byl v matiční školce. Hned ukázala se potřeba budovu rozšířiti. To stalo se bez velikých nesnází dosti brzy. Zemřelý ředitel Frant. Bělohlávek, starý praktik, chtěl míti budovu brzy vyzdobenu a nakoupil proto na dluh pomůcky učebné, zvláště zeměpisné a přírodopisné obrazy a splácel je pak dodatečně z dotací, jež stát na tento svůj ústav dával. Mým přičiněním, že mají studovati jen žáci zámožní, založen byl spolek ku podporování chudých studujících. I město vycházelo novému ústavu velmi vstříc, ač se strany hutí a dolů panovala k němu úplná lhostejnost. Těm byla hlavní věcí německá čtyřtřídka s paralelkou a panu řediteli huti se zamlouval jen pan Oberlehrer. Z profesorů neznal, myslím, nikoho.
Brzy se však roznemohl ředitel Bělohlávek a přes bedlivé léčení nemohl ve šk. roce 1902-03 službu nastoupiti. Avšak personální věci a peněžní nebyly mi svěřeny. Když potom z jara ředitel zemřel, měl jsem tuhou práci s vyúčtováním dotací, o jejichž existenci neměl jsem ani tušení. Správa ústavu zabrala mne úplně. Ale měl jsem i starost, co bude s ústavem v příštích letech. Provisorní budova byla vypočtena pro 4 třídy. Proto navštívil jsem na radnici purkmistra města p. Dr. Hrušku, ale se zlou jsem se potázal. Dal se do mne, že ředitelství stavbu zdržuje. Po jeho ostrých slovech začal jsem i já značně ostře a byli jsme v sobě. Ale ke cti tehdejšího pana purkmistra musím říci, že si vzal má slova k srdci. Do týdne odejel do Vídně, brzy nalezeno místo u Amálky, a stavba definitivní budovy vskutku byla hotova velmi záhy a bude vždy stálou ozdobou města. Ale sbor profesorský a ředitel neměli na ni skoro vůbec vlivu. Nikdo se nás na nic nezeptal. Jen plány musely býti komisionelně schváleny. Avšak dříve než všude jinde se přestěhoval ústav do nové budovy.
Od šk. r. 1903/4 spravoval ústav nový ředitel, nedávno zemřelý Frant. Netuka, muž zlatého srdce a neúmorné píle. Já se omezil na svůj zeměpisný a dějepisný kabinet a na školní práci. Dařila se tu více, tu méně, až se mi zastesklo po domově, řece Lužnici a poněvadž bylo v Táboře vypsáno místo pro dějepis, zažádal jsem a dostal se do nynějšího svého působiště. Z města ruchu jsem přišel do města klidu. Jest ho někdy též člověku potřebí. Ale mohu říci, že dodnes lituji, že jsem Kladno opustil.
Roztomilé jest jeho okolí. Krásná rovina s pohledy na Říp a Středohoří s Milešovkou, kraj zdvihající se za Vltavou a Labem k Bezdězům, toť nádhera. Blízkost Prahy, pokrokové obyvatelstvo města, hlavně však stálý jeho rozvoj, dobrá zdravotní opatření, výhodné podmínky pro průmysl a obchod, toť jsou jeho přednosti. Město má však dle mého úsudku dvě vady, Nádraží jest daleko a Kladno nemá koupání. Schází mu nějaké jezero nebo aspoň kloudný rybník. Jinak jest okolí milé a lesy, ač ne hluboké, skýtají velmi krásnou vycházku.
Mám také v Kladně hrob své dcerušky Vlastičky. Přijdu-li tam však dnes, nikdo mne již nezná, ač jsem tu pobyl šest let. Jsem tu cizincem. Poznáte mě ještě ?