"„Adélko, povedeš se mnou dramaťák?!" Kruh se uzavírá, pachatelé se vracejí na místo činu, vrána k vráně, dobří holubi-ano, všechno sedí!"
,,Paní profesorko, my víme, že nás neznáte a neučíte, ale my bychom chtěly založit dramaťák.“ Vždycky mám problém jasně si vybavit úplné prvopočátky nějaké veledůležité události. Ale odhaduji, že asi tak nějak zněla historicky první věta obsahující slovo „dramaťák“. V takovém okamžiku si uvědomuji, že ve svém ještě poměrně mladém a bujarém věku se stávám vlastně pamětníkem. Také s úžasem sleduji, jak zdánlivě nepatrné a nedůležité věty spustí lavinu událostí, vztahových propletenců, životně zásadních rozhodnutí a důležitých kroků.
Nebudu v této úvaze sklouzávat ke konspiračním teoriím typu „co by kdyby". Pokud se ale vrátím o dvanáct let zpátky, mnoho nitek směřuje k jednomu epicentru. V tom epicentru se neděly žádné zásadní a převratné umělecké počiny. Ráda bych napsala-a bylo by to efektní-že valná většina z nás skončila na DAMU, v Národním, pak v televizi a nakonec Hollywoodu. Ale na začátku bylo jen pár kamarádů, kteří tvořili a hráli spíše intuitivně. Spíš než vysoké divadelní ambice měli touhu být spolu, smát se, pobavit ostatní a utéct před běžnými starostmi. A ještě dnes se nám všem „zaleskne nostalgická slza v oku", když zazní legendární „dramaťákovské" hlášky, postrádající pro nezasvěcené jakýkoli význam. I po těch letech vám odrecitujeme svoje party s neotřesitelnou jistotou. Jen se z nás stali ekonomové, biologové, jazykovědci, filmovědci, učitelé...
„Adélko, povedeš se mnou dramaťák?!" Kruh se uzavírá, pachatelé se vracejí na místo činu, vrána k vráně, dobří holubi-ano, všechno sedí! Po dvanácti letech se náš nenápadný kroužek vypracoval na vítěze několika soutěží, na zaběhnu-tou instituci, na „pojem". Z paní profesorky se pro mě stala Miládka, z Adélky se pro ostatní stala paní profesorka. Život bývá někdy lehce absurdní... Při rekapitulacích se snadno sklouzává k otřepaným klišé, ale to se při vzpomínání snad trochu smí.