Tři roky strávené na kladenském gymnáziu jsou jako tři korálky navlečené na dlouhé šňůrce. Když jsem byl vyzván, abych zavzpomínal na léta, o nichž mohu podat svědectví, začal jsem se bát, abych jejich vyjmutím nenarušil celý růženec. Vzpomínat pro ostatní spolužáky je věc zodpovědná.
Neutrpí někdo mým vzpomínáním? Neztratí se cosi, pro co jsme na svou školu pyšní a pro co oslavujeme její výročí? Neublížím vzpomínkou na epizody, vytržené ze souvislostí, jiným, které by si spis zasloužily být zaznamenány, ale protože neuvízly v paměti právě mně, upadnou v zapomenuti?
Nebudou se na mne ti, o nichž se ve vzpomínce nezmíním, mračit z profesorského nebe? Něco takového nepochybně existuje. Představují si, že si tam svatí říkají kolego, podobně jako doktoři, žijí si jako v ráji, jen mezi matematickými vzorci, deklinacemi, letopočty či chemickými vzorci utrousí tu a tam připomínku-ani letos, himmel laudon, nezbylo v božím rozpočtu na nebeské školství tolik, kolik by si zasloužilo. Tradice zcela jistě nesmí být ani tam nahoře narušena. Jenže vzpomínkám neporučíš. Každý si hýčkáme ty své. Jak plynul čas, ztratily hrany, jsou omleté jako oblázky v potoce. Závidět těm před námi, kteří na škole strávili dlouhých osm let, sice můžeme, ale proč bychom to dělali. Leckterý z nás si časem uvědomil, kolik balastu nás tahle škola nutila přijímat jako nedotknutelná fakta i o kolik užitečných informaci jsme přišli, když se, byť nerada, vyhýbala jiným, obecně uznávaným pravdám. Bylo nám dobře ve škole stíhané reformami, změnami osnov a metodiky a bičované pokyny zleva zprava? Bezpochyby.
Na co vzpomínám? Na třídu, která vznikla spojením dvou kabinetů, a měla tudíž dvoje dveře, vedoucí do dvou na sebe kolmých chodeb. Jedny se nacházely právě za zády mého souseda Nováka a vyučující ani školník dlouho nevěděli, že od nich máme klíč. Vyšlo to najevo, teprve když Jiřík, pozdější hokejový reprezentant, odemkl z chodby právě ve chvíli, když se Novák houpal na židli. K té vzpomínce se pojí udivený výraz profesorky Forstové, již takhle student vypadl na chodbu poprvé.
Nemohu pominout ani přeřeknuti, jehož se dopustil při recitaci jisté velmi revoluční básně můj kamarád Véna, když místo hrabivou třídou ožebračeni zahřměl tehdy pateticky dělnickou třídou ožebračeni. Ředitel Hanuš blahé paměti ho tehdy napomenul slovy: Slavíčku, to jsou vážné omyly."
A jak nevzpomenout na obraz prezidenta Novotného, který skončil ve střepech po úderu basketbalovým míčem. Ještě dnes slyším vysvětlení, které podal vcházející profesorce spolužák Kučera a které mě bude provázet, co živ budu, jakkoli bylo už tenkrát nevěrohodné: On se vysypal smíchy."
Klukoviny, řekne si mnohý. Jenže my byli kluci! Ukažte mi ročník před námi, který na gymnáziu maturoval v sedmnácti!
A páni profesoři? Náš třídní profesor Udlínek, předseda fotbalového klubu, s námi mluvil a jednal jako táta. Všichni jsme viděli, jak špatně se mu říkalo, že tři z nás rozhodnutím někoho z ulice nesmějí jít po maturitě na vysokou školu. Jistě už tenkrát věděl, že všechno přebolí, že i ti tři absolvuji, možná trochu později, vysokou a budou o jednu životní zkušenost bohatší. Jeho " kdyby blbost kvetla, budeš jak sakura, samé poupě " se stalo okřídleným rčením několika generací. Vyslovoval je nejčastěji s rukama zoufale vztyčenýma nad hlavou. Jednou ho právě v takovém postoji z druhé řady vyfotografoval žák Prošek. Pan profesor tehdy dlouho žadonil, aby mu Prošek dal film, a já si uvědomuji, že vlastně vůbec nevím, zda to přání Petr splnil.
Pana profesora Růžičku jsme vlastně nikdy neměli, jen tu a tam na suplování. Přinesl si pokaždé Povídky z jedné a druhé kapsy". Celou hodinu nám pak hlasem, který se mazlil s každým slůvkem. předčítal příběhy plné člověčího moudra a laskavého humoru a my mu po skončení hodiny zatleskali. Škoda, že jsme si nemohli poslechnout jeho přednášky z češtiny, musely být skvostné. Podobně nám unikly češtinské přednášky pana profesory Strnada, ty prý byly stejně zajímavé. Profesor Strnad, jeden z mála, které ještě potkávám a jimž mohu přát hodně zdraví, nás učil angličtinu. Nikdy předtím ani potom jsem neviděl vydávat nikoho před katedrou tak nezměrné množství energie. Hodina angličtiny s panem profesorem Strnadem byl vodopád, gejzír. Vypukala vždycky se zazvoněním a končila mnohdy hezkou chvíli po tom dalším. Na jejím začátku střílel pan profesor otázky doleva doprava, v deseti minutách nás všechny vyzkoušel.
Následoval výklad gramatiky, četba, konverzace, diktát, zpěv a někde mezi tím padlo něco pro zasmání. Ke konci lekce stihl ještě pan profesor vypsat slovíčka z dalšího článku, připojit k nim všechna slova odvozené, uvést výrazy, s nimiž by se nám mohly jiné splést, a v důsledku toho udělat z dvaceti slovíček šedesát. Na angličtinu se museli připravovat všichni, dokonce i ti, kteří se už dřív učili soukromě a měli náskok. Nebýt toho, že nás profesor Strnad učil pouze jeden rok, mohl jsem být v angličtině kovanější, než jsem dnes.
Za zmínku stojí paní profesorka Alena Novotná-Drobná, elegantní, potrpěla si na vkusné oblečení. Její doménou byl dějepis a nám připadalo, že má v sobě něco ze šlechtičny. Dala si vždycky záležet, abychom když studujeme jedno historické období, neztráceli ze zřetele, co se tou dobou dělo na druhém konci světa. Její jemná ironie, nadhled a vědomí souvislostí způsobovaly, že jsme jejím výkladům naslouchali se zatajeným dechem. Učila nás pochopitelně také jen jeden rok a je jen mou chybou, že toho o historii mnoho nevím. Jedno si však pamatuji s určitostí. Když na obraze nějaký potentát vystrkuje zpod hermelínového pláště koleno, pochází z rodu Bourbonů.
Pan profesor Rott nás měl po celé tři roky na tělocvik. Trpíval bolestmi v kříži, možná ischiasem, obtížné chodil, ale Sokola nezapřel. Vzpomínám si, že jsme ho v nejvyšším ročníku při jedné hodině, jak se patří rozzlobili. Nářaďová cvičení jsme odbývali (já ne. prosím, já byl skutečně nešika), šaškovali jsme, neposlouchali. Když už se pan profesor nemohl dívat, jak padáme z bradel, postavil se k nim beze slova sám, svižně si vyskočil, rozhoupal se, rozkmital a bravurním obloučkem se přenesl přes žert. Při doskoku nám na žíněnce předvedl, jak má cvičenec v podřepu připažit. Hanbou jsme tehdy až dokonce hodiny nedokázali promluvit a cvičili jsme, až se z nás kouřilo. Gramatická cvičení s ředitelem školy profesorem Hanušem patřívala k mým hrůzným snům, třebaže jsem měl český jazyk rád. Zato jeho lekce z literatury, které mnohým připadaly strohé, mi vyhovovaly. Snad jsem za nimi cítil hluboké znalosti a nevšední zaujetí. Vzpomínám si, jak jednou v nejvyšším ročníku uvedl dvouhodinovou lekcí tím, že si z toho, co bude vykládat, nemáme dělat poznámky, látku nebude zkoušet. Pokládá za neštěstí, že spisovatel, o němž nám hodlá povídat, vypadl z osnov, neboť to byl největší duch naší meziválečné literatury. A pak nám, ten den mimořádně pozorným, celou dobu vyprávěl o Karlu Čapkovi.
Jaký to byl čin tenkrát, v sedmapadesátém roce? Bylo k němu třeba hodně odvahy? Nevím, připusťme, že možná ani ne. Ale bylo dobře, že to pan profesor udělal. Pro mne určitě.